Ukažte mi, ať slyším, co píšu.

Vykročte vstříc svým potřebám a studujte s lehkostí a dobrými výsledky!

Učení se už dávno netýká jen dětí školou povinných, studentů středních škol nebo učilišť, ale stále více jsou nuceni se do škol vracet i dospělí, kteří jsou vyšším vzděláním „podmínkováni“, aby si udrželi stávající zaměstnání. Na studium jako takové se dívají zcela jinýma očima a možná také s většími ohledy sledují studium svých dětí. Sami totiž zjišťují, jak náročné je učení s přibývajícími léty, znovu poznávají stres z blížících se zkoušek a nervozitu, s jakou stojí před zkoušejícím. Jak pomoci sobě, ale i dětem úspěšně dostudovat?

Co učitel, to jiný styl výuky.

Uč se! Běž se učit! Udělej si úkoly! - Tyto a jim podobné věty mi zaznívají v uších, rozpomenu-li se na základní školu a učení s ní spojené. Vybaví se mi hrstka učitelů, kteří mi utkvěli v paměti pro svůj osobitý styl výuky, ať už byl pro mne přijatelný či nikoliv. Již tenkrát jsem rozdělovala vyučující do dvou skupin. Ti, kteří dokázali učit tak, že mi po hodině jejich slova zůstala v paměti, a ti druzí, u kterých jsem měla problém s pochopením učební látky. Schopnější žáci sami přijdou na to, jak se mají učit. Ale co ti ostatní? Kdo jim pomůže osvojit si správné studijní techniky, aby poslední ročníky základní školy a první ročníky střední školy byli schopni zvládnout bez problémů?

Očekávání rodičů od učitelů a učitelů od rodičů se liší, je v tom kámen úrazu?

Mnozí rodiče se doma se svými dětmi učí, pomáhají jim s domácími úkoly a dbají, aby byli jejich potomci na následující den připravení. Kolikrát se však cítí bezmocní, když sami nerozumí zadání úkolu, nebo neznají způsob, jak dítěti učební látku vysvětlit. Rezignují slovy: "Měl jsi při hodině poslouchat!" či "Tak si to znovu přečti, v učebnici to máš!"

Můžeme tedy od rodičů chtít, aby děti naučili, jak správně studovat? Co vlastně čekají rodiče od učitelů a učitelé od rodičů? Jsou obě strany schopné si svá očekávání sdělit třeba na třídních schůzkách? 

Zpravidla mají rodiče vyučující za odborníky, kteří by měli zvládnout všechno, a to počínaje uměním děti vzdělávat, konče zvládáním výchovných problémů, které se objeví ve škole. Naproti tomu pedagogové jsou toho názoru, že rodič je ten, který své dítě vychovává, zodpovídá za přístup ke škole a jehož vizitkou je chování dítěte. Kde je vlastně pravda?

Vím, jaký jsem studijní typ?

Myslím si však, že v silách pedagogů je pomoci dítěti zjistit, co mu ve výuce nejvíce vyhovuje, a přizpůsobit se tomu. Často se hovoří a vyzdvihuje individuální přístup. Ač to je ideální představa, praxe bývá hodně odlišná.

Psychologie učení rozlišuje tři základní typy studujících: Zrakový (vizuální) typ, sluchový (auditivní) typ a pohybový (motorický) typ.

Možná i vy sami jste zvědaví, ke kterému z uvedených typů patříte, vyzkoušejte si proto následující test. Snažte se zodpovědět následující body co nejrychleji, nejlépe do 10 minut, a vyberte vždy jen jednu odpověď:

Vyhodnocení:

A) Zrakový typ musí věci vidět, aby je pochopil. Dá se to poznat i podle slovního vyjadřování, protože používá formulace jako "je mi to jasné", "já to tak ale nevidím"či "představ si...". Zrakový typ si musí při výkladu psát více poznámek a tento písemný materiál si pak prostudovat, zvýraznit si podstatné informace a je schopný si takto upravený text zapamatovat. Často říká třeba při zkoušení: "Já vím, co myslíte, mám to v sešitě označené zeleně."

B) Sluchový typ vnímá hlavně poslechem. V době, kdy si čte nebo se baví, nesnese puštěné rádio či televizi. Takoví lidé říkají "to se pěkně poslouchá", "to nezní špatně", "nemohu to poslouchat" či "poslyš...". Sluchový typ si musí vypomáhat čtením nahlas a rozmlouvat o učivu se spolužáky nebo učiteli. Vyhovují mu přednášky.

C) Pohybový typ musí informace nějakým způsobem pocítit, jsou zde důležité pohyby a tělesné počitky. Tito lidé užívají formulace typu "z toho nemám vůbec dobrý pocit", "jak to máme zaonačit" či "vžij se do mé situace", které většinou doprovázejí živou gestikulací. Pohybový typ si při učení musí vypomáhat používáním pohybových a rytmických prvků. Uvedené typy se sice jen zřídka vyskytují v čisté podobě, ale je přirozeně užitečné vědět, který typ se na nás nejvíce hodí. Dá se říci, že největší výhodu mají ty děti, a samozřejmě i dospělí, které se více přiklání k typu zrakovému, protože učivo ve škole se podává převážně opticky, což staví sluchové i  pohybové typy do nevýhody. Ovšem vědět, co nám vyhovuje, je prvním krokem k tomu, uzpůsobit učení našim potřebám tak, aby bylo efektivní a přineslo kýžený výsledek. Přeji hodně štěstí všem, kteří opět vstupují do dalšího studijního roku.