Základní škola Horní SlavkovNádražní 683, příspěvková organizace
Možná právě nadpis článku je tím, co vás přimělo jej rozkliknout a přečíst. Zvoní vám v uších, proč nevadí, když se bojíme? Přijde vám to neslučitelné s tím, jak vnímáte sami strach? Vzpomenete si, kdy jste se začali poprvé bát?
Nepochybně najdeme kořeny v dětství. Malé dítě, které ještě nemá rozvinutý rozum, se řídí pouze srdcem, instinkty, intuicí a pudem. Rozumem nepřemýšlí. Zkrátka dělá to, co mu je příjemné, co chce, koná bez povolení a pudově. Mnohdy svým chováním vyvolává v rodičích ten onen strach a ti zasahují a upozorňují jej na mnohá nebezpečí.
Pokud si však dáme na zřetel, že se dítě učí bát, pak mu musíme zároveň dát příležitost, ocitnout se v situaci, kdy spadne a o něco se bouchne. Zkrátka zkušenost, která bolí. A to jsou přesně ty momenty, kdy se dítě přirozeně začne vyhýbat bolesti, protože ji nemá rádo.
A tak se dostáváme k tomu, že bát se je potřeba a že bát se nevadí.
Tady se mnou možná nebudete souhlasit, ale pokud si zafixujete, že bát se nevadí, budete vnímat jakýkoli strach lépe než doposud. A strach je jedním z nejniternějších negativních pocitů, který máme a který nás zároveň v mnoha věcech brzdí.
Upustíme-li tedy od zastaralé představy, že strach je špatný, přestaneme se ho bát a začneme ho chápat jinak, otevřeme si tím dveře k tomu, abychom energii věnovanou strachu proměnili v náš prospěch.
Pojďme se seznámit se 4 kroky, které nám pomohou obejmout náš strach a proměnit ho v něco pozitivního, co nás přestane paralyzovat.
"Netroufám si na to, nezvládnu to, bojím se selhání, na tohle nestačím…" Nevadí.
Ocitáme-li se v rozpoložení, ve kterém jsme přesvědčeni, že něco není v našich silách, je to v pořádku. Dovolme si k sobě být natolik hodní, říct si a zachovat se podle toho, že to nevadí. V tom okamžiku se z role „neschopného“ přesuneme do role „jsem jen člověk“, což v nás tlumí napětí, dává nám více času situaci pochopit, i se na její zvládnutí připravit.
Je zcela přirozené, že si s něčím nevíme rady, na něco si netroufáme či o sobě pochybujeme. Máme na to plné právo.
Jakmile dosáhneme poznání, že bát se je v pořádku, můžeme přistoupit k dalšímu kroku.
Ano pomoc od druhých. Je těžké připustit si, že na vše sami nestačíme a mnohdy pomoc od druhých vnímáme jako vlastní selhání. Dejte stranou „hrdost“ nebo „ego“ a máte-li kolem sebe lidi, kteří vám pomocnou ruku nabízejí, přijměte ji. Neukazujete jim tím svou slabost, ale naopak sílu v tom přiznat sobě i druhým, že máte slabosti. Každý je má.
A dovolte mi ještě jednu podstatnou myšlenku pro pochopení strachu a žádoucího nadhledu či pomoci od druhých.
Strach je emoce - iluze – představa, pod jehož vlivem si dokážeme vizualizovat scénáře, které náš strach ještě více prohlubují. Dokážeme se ve strachu doslova utopit a jediný způsob, jak jej zastavit, je zapojit rozum. Rozum dokáže rozehnat jakékoli „kdyby“. Svým pozitivním vlivem přepne představivost na možná řešení a hlavu do stavu hledat řešení.
Právě proto nám druzí mohou pomoci postavit se strachu, protože si drží od situace patřičný nadhled.
Bojácnost není škodlivá. Dopřejme si prostor přemýšlet o svém strachu. Dopřejme si čas najít řešení, netlačme na sebe. Už teď jsme udělali obrovský pokrok.
Věřme si, že svůj strach překonáme. Nemusí to být dnes, zítra ani pozítří, protože už víme, že na sebe nemáme tlačit. Oceňme se, když nemůžeme, řekněme sami sobě, dnes není ta správná chvíle a za to se oceňme. Za to, že si dáváme prostor, za to, že svůj strach neživíme.
Ta správná chvíle přijde a my to poznáme. V tu chvíli se pustíme svého strachu a překonáme ho. S rozumem a otřepanými emocemi. Pak strach nahradí láska, ano, láska, láska k sobě, protože se za svůj postoj, čin a odvahu budeme mít rádi. Vystrčíte zlobu pryč.
Nezbývá, než vám popřát, abyste se naučili ovládat svůj strach…
Svátek má Servác